Moje těhotenství

 

Poprvé otěhotnět ve čtyřiatřiceti není v současné době až tak nic neobvyklého. Problém byl v tom, že jsme s partnerem měli na situaci trošku jiný pohled. Ačkoli byla jeho reakce úžasná, vstřícná, maximálně mě podpořil, neměla dlouhého trvání a během pár hodin mu došlo, že se nám asi trošku změní svět. Docházelo to i mně, ale já byla po celé těhotenství (a jsem i nyní) v takovém zvláštním rozpoložení, že jsem si překážky a problémy nepřipouštěla. Asi jsem rychle najela do módu „matka“. Do stejného módu najelo i moje tělo a přes věk, který můj gynekolog pravidelně označoval za vyšší pro první dítě, jsem prožila těhotenství bez větších problémů. 

 

Drobné komplikace byly spíše provozního charakteru, vše jsem nechávala hodně plynout a čekala, co přijde. Snažila jsem se cvičit, což mi bohužel dlouho nevydrželo, protože jsem začal mít potíže s motáním hlavy, takže jsem alespoň chodila na procházky, snažila jsem se kvalitně jíst s ohledem na racionální stravu. Nicméně jsem se neomezovala. A možná proto přišel první větší problém při testu na těhotenskou cukrovku. Neprošla jsem. Lékař mě poslal na druhý test, kde jsem naopak prošla zcela v limitech, aniž bych výrazně změnila jídelníček. To mě uklidnilo – až do ultrazvuku den před Štědrým dnem. Je 23. prosince, pět hodin večer a já tupě vnímá dotaz vyšetřujícího lékaře, zda mlsám. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že má potíž s velikostí miminka. Začala jsem se hlídat, ale buď už bylo pozdě, nebo to prostě sladkostmi nebylo, ale miminko, vytoužená holčička, bylo zkrátka trošku větší. Podle gynekologa žádný důvod k obavám. Druhý a poslední, o to však horší, moment, kdy jsem řešila velikost miminka, přišel při přijímání do porodnice. Vyšetřující lékařka byla všechno možné, jen ne vlídná. A když mi ve dvě ráno při ultrazvuku řekla, že dítě bude mít kolem čtyř kilo, bylo mi do pláče. Ona se na mě jen obořila větou: A co jste čekala, s takový břichem? A bylo… Ano, uznávám, bříško jsem měla velké, ale kdo nemá, těsně před porodem?

Ale to bych předbíhala, do porodnice se ještě dostaneme. Těhotenství jsem se snažila užít si, co to šlo, kazila ho jediná drobnost – s parterem jsme o miminku mluvili jen minimálně. Prostě se netěšil, nebyl rád a já to cítila. Snažil se ke mně chovat hezky, ale dítě ho zkrátka nezajímalo a mě to vnitřně trápilo. Děkuji Bohu, že přišel zlom, ale o něm až někdy příště. Partnerův nezájem se odrazil také při vybírání jména. Jméno řešit nechtěl, prý ho mohu informovat, jak jsem se rozhodla. To jsem udělala, načež on přišel s protinávrhem – jménem bývalé přítelkyně a nebo Zoe. Druhá varianta mi k českému příjmení přišla nevhodná a navíc tvrdá, pak uvedl na trh Renault svou elektronovinku se stejný názvem a já byla rozhodnutá, že pokud bude partner trvat na svém, budeme mít Gabrielu. A opět jsme o miminku nemluvili, papíry ke jménu nevyplnili a já najednou ležela na příjmu porodnice. Sama. Když jsem psala SMS, že jsme jméno nedořešili, odpověděl, že je to na mně, hlavně, abych byla v pořádku. A tak se narodila Meda.

Druhé, o čem se nemluvilo, byla svatba. Pro mě byla jediná přípustná varianta: miminko v manželství. Nechtěla jsem se jmenovat jinak než mé dítě, proto jsem byla nakonec odhodlaná změnit si za tisíc korun příjmení. Naštěstí to nebylo třeba a celé tři týdny před narozením miminka jsme maličkou svatbou u nás doma ve čtyřech lidech problém vyřešili. Pro mé okolí často zcela absurdní problém, který jsem řešila – vždyť je tolik nesezdaných párů, které mají děti –, pro mě to však bylo hrozně moc důležité. Ulevilo se mi a já se konečně mohla nadechnout.