V porodnici

 Termín porodu 29. února mi přišel skvělý. A když se děťátko nemělo na svět na Valentýna, byla jsem přesvědčená, že do posledního února vydrží. Nevydrželo. Prý většina porodů začíná kontrakcemi a jen 10 % porodů odtokem plodové vody. To jsem měla prostor googlit v jedenáct v noci, když jsem řešila, zda to opravdu je plodovka, nebo není. Byla jsem v těch deseti procentech… Bylo úterý osmnáctého února, těsně před půlnocí.

 

Kufřík jsem měla sbalený, manžel mě naložil do auta a vyrazili jsme. Další zásadní otázka, kterou partneři zavčasu řeší, je přítomnost otce u porodu. Já měla jasno – chtěla jsem být sama, z mnoha důvodů. Manžela jsem se zeptala až v autě cestou do nemocnice. Přišlo první překvapení – kdybych chtěla, zůstane u mě. Nechtěla jsem a jemu se možná ulevilo. Když mě odevzdával na příjmu, bylo mi smutno a měla jsem strach. Tuším, že jsme se cítili oba stejně.

Protože se kontrakce nedostavovaly, skončila jsem na pokoji s přáním hezké noci. Od brzkého rána probíhalo jedno vyšetřování za druhým, každou chvíli monitory, snídaně, monitory. A když začali rozvážet oběd, dostala jsem pokyn ke sbalení kufříku a přesunu na porodní sál. Celých devět měsíců jsem na porod nemyslela, neabsolvovala jsem předporodní kurz, čímž jsem posílila svou nepřipravenost, ale nechtěla jsem se jakkoli rozrušovat. A teď to přišlo a já neměla tušení, do čeho jdu. V tu chvíli jsem ale nejvíc řešila fakt, že jsem přišla o oběd. Útěcha, že mi jej ohřejí k večeři, byla sice motivační, ale já fakt měla hlad. 

 

Od příjmu do porodu se vystřídaly tři směny, což nebylo zas tak příjemné, ale měla jsem štěstí – v těch nejnáročnějších chvílích u mě byl opravdu skvělá personál a moc milá paní doktorka. Chvílemi mi bylo hodně smutno. Psala jsem si s mamkou, ale byla jsem ráda, že jsem si ji k porodu nevzala, zbytečně bych ji rozrušovala. Psala jsem si s manželem, ale jen lehce, potřebovala jsem jinou podporu. Tu mi dala moje skvělá kamarádka, která byla čerstvou maminkou. Celý porod jsem vlastně prožila na dálku s ní a bylo to neuvěřitelně uklidňující.

Nikdy jsem nechápala duly. Že tomu nějaké ženy věří? Asi týden před porodem jsem začala zvažovat, zda opravdu chci být u porodu sama a dokonce jsem se začala po dule poohlížet. Nebyla jsem si jistá, zda chci být sama, věděla jsem ale, že pokud nebude partner vyloženě chtít u porodu být, tak já budu raději, když tam nebude. Nakonec jsem vše zvládla sama, ale chvílemi mi bylo do pláče, zejména když jsem už byla unavená, vyčerpaná, neměla jsem s sebou sbalený hroznový cukr a cítila jsem, jak mi zoufale dochází energie.

Holčička se narodila deset minut po čtvrté hodině přirozenou cestou, bez jakékoli medikace. To byla troškou chyba komunikace, rozhodně jsem měla zájem o tišící prostředky, ale změny personálu vytvořily šum, který vyústil v to, že dnes už vím, že rodit bez medikamentů není zas takový problém. Doktorka na příjmu měla bohužel téměř pravdu – 3,9kg a 51cm.