Dva a půl roku: náš osudový milník

Jako maminky máme občas tendenci se za něčím honit. Tlačit na pilu, popohánět vývoj dítěte. Vliv na to mají věty typu "a už...?" A už leze? A už pase? A už říká máma? A už chodí? K nezaplacení! Nikdy na mě moc nepůsobily, nikdy jsem neměla potřebu dceru nutit do lezení nebo chůze víc než jen přiměřenou motivací. A pak přišlo naše úrazové "a už?": nočník. 

Možná jsem to více řešila proto, že jsem cítila tlak od části rodiny. Možná byl důvod ještě trošku jinde - vždycky jsem se těšila na těhotenské bříško, na malé miminko, na kočárek a kojení. Ale představa učení dítěte na toaletu mi přišla příšerná. Takže to byl třeba i můj vnitřní strach, který mi situaci komplikoval? Kdo ví. Každopádně pokusy s učením se na nočník trvaly 8 měsíců. 8 měsíců trápení - pro mě. Psychicky jsem to dost nedávala, na jednu stranu jsem měla tendenci všechno zbytečně hrotit, na druhou jsem věděla, že to nemůžu přepísknout, protože bych mohla napáchat víc škody než užitku.

Ale pak se doslova roztrhl pytel se změnami. Všechny přišly okolo srpna, v době, kdy bylo Medě dva a půl roku.

Akce nočník: jasně, jedna Mediččina kamarádka je od plenky od roka a půl, druhá ode dvou. Meda si počkala. Ale jak mávnutím kouzelného proutku je během týdne bez plenek, má je už jen na spaní (a na delší cesty autem - protože to často usne, ale většinou se i v takových situacích obejde bez nehody).

Mele a mele: byla jsem hodně rozhozená, když děvčátko, kterému bylo sotva rok a půl, zastoupilo Medě cestu a velmi rezolutně prohlásilo "holčička sem nemůže". A Meda koukala, byly jí dva a čtvrt a vrcholem její komunikace bylo, že na otázku jak se jmenuje dokázala říct "Máňa". Pak nastoupil kouzelný proutek, sice to nebyla otázka týdne, ale spíše měsíce, nicméně během té doby se rozmluvila tak, že nemá potíž i s cizími lidmi vyřešit své potřeby (pohladit psa, vyškemrat kytku), pojmenuje asi 8 barev a zvládá obstojně skloňování, což jako učitelka češtiny absolutně nechápu!

Hraje si: divná dovednost, co? Ale ona mě už nepotřebuje neustále za zadkem. Zabaví se, hraje si, vaří panenkám, ukazuje jim zajímavosti, povídá jim (počkej! neplakej! pojď sem!). Miluje samolepky a začíná být docela přesná v jejich lepení, začala objevovat kouzlo tužky - opět moje bolest, když jsem viděla stejně starého hošíčka, který už na Silvestra seděl a maloval si a byl od něj pokoj, zatímco se Meda snažila přidat do krbu a sundat paroží z jelena.

Dudlíček koze: věděla jsem, že dudlík je po roce spíše na škodu. S odebráním jsem otálela, Meda velmi špatně spí, od půl roku jí trápí noční běsi, ty vystřídaly velmi živé sny a náměsíčnost. Takže jsem s odebráním dudlíku nespěchala. V roce jsem jej utnula přes den, v roce a půl jsem jej odebrala i z auta, zůstal jen na spaní po obědě a v noci. Už delší dobu jsem myslela na to, že ho musíme dát pryč. Když jsem si všimla, že se Medě začínají vyvracet přední zuby dopředu, řekla jsem jí o tom. Neměla radost a zdůrazňovala při každém usínání, že dudlík chce. Ani nevím proč, ale řekla jsem, že dáme dudu koze, až pojedeme jako každý pátek na farmu pro zeleninu. O den dříve jsem to si řekla: dneska! Meda nespala po obědě, byla unavená, byly jsme doma samy. Dudlík jsem ráno vyměnila za pokladničku, večer místo dudlíku podala sovičku na spaní. A ráno dostala knížku samolepek. Řekla jsem jí, že jsem na ni pyšná. Od té doby chodí a pořád opakuje "máma pyšná".
První večer jsme spolu ležely hodinu a 20min, než usnula. Druhý večer už to bylo 50 minut. Dnes máme za sebou třetí večer bez dudlíku a 25minut. A noci? Vždycky jsem vstávala třeba 8x za noc k plačícímu dítěti. Prozatím se i spánek zlepšil a noční vstávání se zredukovalo. Tak uvidíme...

Když se na to zpětně koukám, srpen byl měsícem velkých změn. Každý mi říkal, že dítě musí k určité činnosti dozrát. U nás to byly čtyři velké změny víceméně naráz. Před očima se mi ztrácí miminko a doma mi běhá rozumná bytost, se kterou se domluvím. Která se chystá do školky. Která je bystrá, až mě tím umí docela zaskočit. 

Čeho lituji? Snad jen toho, jak jsem tlačila zbytečně na pilu v případě odplenkování. Ostatní jsem nechala plynout a přijímala to tak, jak to je: s Mediným poklidem, protože není kam spěchat. Na všechno je čas. Ono to půjde!